Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 127

nálady. Teprve po chvíli, jako by se nad nimi smiloval, přiskákal k nim po třech nožkách a nechal si nasadit obojek.

"Terezo," řekl Tomáš, "já vím, jak jsi zanevřela na fotografický aparát. Ale vezmi ho dnes s sebou!"

Tereza poslechla. Otevřela skříň, aby v ní hledala zastrčený a zapomenutý aparát, a Tomáš pokračoval: "Jednou nám ty fotografie udělají velkou radost. Karenin byl kus našeho života."

"Jak to byl?" řekla Tereza, jako by ji uštkl had. Aparát ležel před ní na dně skříně, ale neshýbla se k němu: "Nevezmu ho. Nechci myslit na to, že Karenin nebude. Ty už jsi o něm mluvil v minulém čase!"

"Nezlob se," řekl Tomáš.

"Já se nezlobím," řekla Tereza mírně. "Já už jsem se tolikrát přistihla, že na něho myslím v minulém čase. Tolikrát jsem se už sama musela okřiknout. A právě proto nevezmu aparát."

Šli cestou a nemluvili. Nemluvit, to byl jediný způsob nemyslit na Karenina v minulém čase. Nespouštěli z něho oči a byli pořád s ním. Čekali, kdy se usměje. Ale on se neusmíval, jen šel, a stále po třech nožkách.

"Dělá to jenom pro nás," řekla Tereza. "Nechtělo se mu jít na procházku. Šel jenom proto, aby nám udělal radost."

To, co řekla, bylo smutné, přesto však, aniž si to uvědomovali, byli šťastni. Byli šťastni nikoli navzdory smutku ale díky smutku. Drželi se za ruce a v očích měli oba stejný obraz: kulhajícího pejska, který představoval deset let jejich života.

Ušli ještě kus. Pak se Karenin k jejich velkému zklamání zastavil a obrátil. Musili se

vrátit.

Snad ještě téhož dne nebo nazítří vstoupila Tereza nečekaně do pokoje k Tomášovi a viděla, že čte nějaký dopis. Uslyšel klapnutí dveří a odsunul dopis stranou mezi jiné papíry. Všimla si toho. Když odcházela z pokoje, neušlo j í, že Tomáš

zastrkává dopis nenápadně do kapsy. Zapomněl však na obálku. Když osaměla v domku, prostudovala si ji. Adresa byla napsána neznámým písmem, které bylo velmi úhledné a které odhadla na písmo ženy.

Když se uviděli později, zeptala se ho jakoby nic, zda přišla pošta.

"Ne," řekl a Terezy se zmocnilo zoufalství, zoufalství o to horší, že už mu odvykla. Ne, nemyslí si, že tu má Tomáš nějakou tajnou milenku. Je to prakticky nemožné. Ví o každé jeho volné chvíli. Ale zdá se, že mu zůstala nějaká žena v Praze, na kterou myslí a o kterou stojí přesto, že mu nemůže zanechávat vůni svého klína ve vlasech. Nemyslí si, že ji snad Tomáš pro tu ženu opustí, ale zdá

se jí, že štěstí dvou posledních let, kdy žili na vsi, je zase znehodnoceno lží. Vrací se jí stará myšlenka: Jej í domov není Tomáš, ale Karenin. Kdo bude natahovat orloj jejich dnů, až on tu nebude?

Tereza byla duchem v budoucnosti, v budoucnosti bez Karenina a cítila se v ní opuštěná.

Karenin ležel v koutku a naříkal. Tereza šla na zahradu. Dívala se na trávu mezi dvěma jabloněmi a představila si, že tam Karenina zakopají. Zaryla podpatkem do země a nakreslila jím v trávě obdélník. To bylo místo pro jeho hrob.

"Co to děláš?" zeptal se jí Tomáš, který ji překvapil při její činnosti stejně nečekaně jako ona ho překvapila před několika hodinami při čtení dopisu. Neodpověděla mu. Viděl, že se jí zase po dlouhé době třesou ruce. Chytil ji za ně. Vytrhla se mu.