Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 125

Tereza hladí stále Karenina po hlavě, jež tiše odpočívá na jejím klíně. Říká si v duchu asi toto: Není žádná zásluha chovat se dobře k druhému člověku. Tereza musí být slušná vůči ostatním vesničanům, protože by jinak na vesnici nemohla žít. A dokonce i k Tomášovi se musí chovat láskyplně, protože Tomáše potřebuje. Nikdy nebudeme moci stanovit s jistotou nakolik naše vztahy k jiným lidem jsou výsledkem našich citů, lásky, nelásky, dobrotivosti či zloby, a nakolik jsou předurčeny poměrem sil mezi námi a jimi.

Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená tak hluboko, že uniká našemu zraku) záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývaj í všechny ostatní. Jedna z jalovic se přiblížila k Tereze, zastavila se a dlouze se na ni zadívala velkýma hnědýma očima. Tereza ji znala. Říkala j í Markéta. Ráda by pojmenovala všechny své jalovice, ale nemohla. Bylo jich příliš mnoho. Kdysi dávno, jistě

ještě před čtyřiceti lety, všechny krávy v této vsi měly jméno. (A jelikož jméno je znakem duše, mohu říci, že je měly navzdory Descartesovi.) Ale pak se z vesnic udělala velká družstevní továrna a krávy prožívaly celý svůj život na dvou čtverečních metrech v kravínu. Od té doby už nemaj í jména a jsou z nich

"machinae animatae". Svět dal za pravdu Descartesovi. Mám pořád před očima Terezu, jak sedí na pařezu, hladí Kareninovu hlavu a myslí

na debakl lidstva. V té chvíli se mi vybavuje jiný obraz: Nietzsche vychází v Turínu ze svého hotelu. Vidí proti sobě koně a kočího, který ho bije bičem. Nietzsche jde ke koni a před zraky kočího objímá jeho šíji a pláče. To bylo roku 1889 a Nietzsche byl už též vzdálen lidem. Jinak řečeno: tehdy právě vypukla jeho duševní choroba. Ale právě proto, zdá se mi, má jeho gesto dalekosáhlý smysl. Nietzsche přišel odprosit koně za Descartesa: Jeho bláznovství (tedy jeho rozchod s lidstvem) začíná ve chvíli, kdy pláče nad koněm.

A to je ten Nietzsche, kterého mám rád, stejně jako mám rád Terezu, na jejíchž kolenou spočívá hlava na smrt nemocného psa. Vidím je jednoho vedle druhého: oba odstupují ze silnice, po které lidstvo, "pán a vlastník přírody", pochoduje vpřed.