Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 123

Tereza se zděsila, že už nebude nikdy chodit.

"Neboj se," řekl Tomáš, "je ještě omámen narkózou." Snažila se ho zvednout, ale chňapal po ní. To se ještě nikdy nestalo, že by chtěl Terezu kousnout!

"Neví, kdo jsi," řekl Tomáš, "nepoznává tě." Položili ho ke své posteli, kde rychle usnul. I oni usnuli. Byly tři hodiny ráno, když je najednou probudil. Vrtěl ocasem a šlapal po Tereze i po Tomášovi. Mazlil se s nimi divoce a nenasytně.

To se také ještě nikdy nestalo, aby je vzbudil! Vždycky čekal, až se probudí někdo z nich a pak se teprve odvážil za nimi vyskočit.

Ale tentokrát se neuměl ovládnout, když uprostřed noci přišel náhle k plnému vědomí. Kdo ví, z jakých dálek se vracel! Kdo ví, s jakými přízraky bojoval!

Když teď uviděl, že je doma a poznal své nejbližší, musil jim sdělit svou strašlivou radost, radost z návratu a znovuzrození.

—2. --Hned na začátku Genesis je psáno, že Bůh stvořil člověka, aby mu svěřil vládu nad ptactvem, rybami i živočichy. Ovšem Genesis sepsal člověk a nikoli kůň. Není

žádná jistota, že Bůh svěřil opravdu člověku vládu nad jinými bytostmi. Spíš se zdá, že si člověk vymyslil Boha, aby z vlády, kterou si uzurpoval nad krávou a koněm, učinil svatou věc. Ano, právo zabít jelena či krávu je to jediné, na čem se celé lidstvo bratrsky shoduje i během těch nejkrvavějších válek. To právo nám připadá samozřejmé, protože na vrcholu hierarchie se nalézáme my. Ale stačilo by, že by do hry vstoupil někdo třetí, třeba návštěvník z jiné planety, jehož Bůh řekl: "budeš panovat nad tvory všech ostatních hvězd" a celá samozřejmost Genesis se stane rázem problematická. Člověk zapřažený do vozu Marťanem, eventuelně opékaný na rožni bytostí z Mléčné dráhy, si pak možná

vzpomene na telecí kotletu, kterou byl zvyklý krájet na svém talíři a omluví se (pozdě!)

krávě.

Tereza jde se stádem jaloviček, žene je před sebou, každou chvíli musí některou z nich ukázňovat, protože mladé krávy jsou veselé a utíkají z cesty do polí. Karenin ji doprovází. Jsou to už dva roky, co s ní takto denně chodí na pastvu. Vždycky ho velice bavilo být na jalovice přísný, štěkat na ně a nadávat jim. (Jeho Bůh mu svěřil vládu nad kravami a on na to byl pyšný.) Tentokrát však jde s velkými obtížemi a skáče jen o třech nožkách; na čtvrté má

ránu, která krvácí. Tereza se k němu každou chvíli shýbne a pohladí ho po hřbetě.

Za čtrnáct dnů po operaci se stalo jasné, že rakovina se nezastavila a že Kareninovi bude čím dál hůř.

Cestou potkávají sousedku, která v gumových holínkách spěchá do kravína. Sousedka se zastaví: "Copak váš pejsek? Nějak kulhá!" Tereza říká: "Má rakovinu. Je odsouzený," a cítí, že se

jí svírá hrdlo a nemůže mluvit. Sousedka vidí

Tereziny slzy a skoro se rozzlobí: "Bože, nebudete přece brečet kvůli psovi!" Neříká to zle, je to hodná ženská, chce spíš Terezu svými slovy utěšit. Tereza to ví, je ostatně zde na vsi už dost dlouho, aby pochopila, že kdyby vesničané