Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 69

Co má jako zbraň? Jen svou věrnost. Nabídla mu ji hned od počátku, hned prvního dne, jako by si byla vědoma, že mu nemá co jiného dát. Jejich láska je podivně

asymetrická architektura: spočívá na absolutní jistotě její věrnosti jak mamutí palác na jediném sloupu.

Vrána už skoro nehýbala křídly a jen sem tam cukla zraněnou, polámanou nožkou. Tereza se od ní nechtěla vzdálit, jako by bděla u lůžka umírající sestry. Nakonec přece jen odešla do kuchyně, aby rychle poobědvala. Když se vrátila, vrána byla mrtvá.

—22. —V prvním roce lásky Tereza při milování křičela a ten křik, jak jsem řekl, chtěl oslepit a ohlušit smysly. Později křičela méně, ale její duše byla stále oslepena láskou a neviděla nic. Teprve když se milovala s inženýrem, nepřítomnost lásky způsobila, že její duše prozřela.

Byla zase v sauně a stála před zrcadlem. Dívala se na sebe a viděla v duchu scénu tělesné lásky v inženýrově bytě. To, co si z ní pamatovala, nebyl milenec. Upřímně řečeno, neuměla by ho ani popsat, snad si ani nevšimla, jak vypadal nahý. To, co si pamatovala (a na co se teď, vzrušena, dívala v zrcadle) bylo jej í vlastní tělo; jej í klín a kulatá skvrna umístěná těsně nad ním. Ta skvrna, která pro ni byla až dosud pouhou prozaickou vadou pleti, se jí vryla do mysli. Chtěla ji ještě znovu a znovu vidět v tom neuvěřitelném sousedství cizího mužského údu.

Nemohu než to ještě jednou zdůraznit: netoužila vidět pohlaví cizího muže. Chtěla vidět své ohanbí v sousedství cizího údu. Netoužila po milencově těle. Toužila po svém vlastním těle, náhle objeveném, nejbližším i nejcizejším a nejvíc vzrušujícím.

Dívala se na své tělo plné drobných kapek, které na něm zůstaly ze sprch, a myslila na to, že v nejbližší ch dnech se u ní inženýr opět staví v baru. Toužila, aby přišel, toužila, aby ji k sobě pozval! Nesmírně po tom toužila!

—23. --Každý den se bála, že se inženýr objeví u baru a že mu nebude umět říci "ne". Jak dny míjely, obava, že přijde, byla vystřídána strachem, že nepřijde. Uplynul měsíc a inženýr se neobjevil. Tereze se to zdálo nevysvětlitelné. Zklamaná touha ustoupila do pozadí a byla vystřídána znepokojením: proč nepřišel?

Obsluhovala zákazníky. Byl mezi nimi opět muž s lysinou, který ji kdysi napadl, že

nalévá alkohol mladistvým. Vyprávěl nahlas oplzlou anekdotu, stejnou, kterou slyšela stokrát od opilců, kterým nosila pivo kdysi v malém městě. Zase se j í

zdálo, že matčin svět se k ní vrací a proto přerušila plešatého muže velice nevlídně.

Muž se urazil: "Vy mi nebudete poroučet. Můžete být moc ráda, že vás necháváme tady za tím barovým pultem."

"Kdo my? Kdo je to my?"

"My," řekl muž a poručil si další vodku. "A zapamatujte si, že mne nebudete urážet." Potom ukázal na Terezin krk, kolem něhož byl omotán náhrdelník z laciných perel: "Odkud máte ty perly? To vám přece nedal váš manžel, který je umývačem oken! Ten na to přece nemá, kupovat vám dary! To vám dávají zákazníci? Za co vám to asi dávají?"