Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 3

Stál ted u okna a dovolával se té chvíle. Co to mohlo být jiného než láska, která se mu takto přišla dát poznat?

Ale by1a to láska? Pocit, že chce umřít vedle ní byl evidentně neuměřený: vždyť se s ní tehdy viděl teprve podruhé v životě! Nebyla to tedy jen hysterie člověka, který si v hloubi duše uvědomoval svou neschopnost lásky a začal ji proto sám sobě předstírat? Jeho podvědomí bylo přitom tak zbabělé, že si zvolilo ke své komedii právě tuto ubohou servírku ze zapadlého města, která neměla skoro žádnou šanci vstoupit do jeho života!

Díval se do dvora na špinavé zdi a uvědomoval si, že neví, byla-li to hysterie nebo láska.

A bylo mu líto, že v takové situaci, kdy skutečný muž by uměl okamžitě jednat, on váhá a zbavuje tak nejkrásnější chvíli, jakou kdy zažil (klečel u jejího lůžka a zdálo se mu, že by

nepřežil její smrt) jejího významu. Zlobil se na sebe a pak ho napadlo, že je to vlastně docela přirozené, že neví, co chce:

Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.

Je lepší být s Terezou anebo zůstat sám? Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy. Jako kdyby herec hrál představení bez jakékoli zkoušky. Ale za co může život stát, je-li první zkouška na život už životem samým? Život se proto vždycky podobá skice. Ale ani skica není přesné slovo, protože skica je vždycky náčrtem něčeho, přípravou na obraz, kdežto skica, jíž je náš život, je skicou k ničemu, náčrtem bez obrazu.

Einmal ist keinmal, říká si Tomáš německé úsloví. Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Smí-li člověk žít jen jeden život, je to jako by nežil vůbec.

—4. --Ale pak jednoho dne v přestávce mezi dvěma operacemi volala ho sestra k telefonu. Uslyšel ve sluchátku Terezin hlas. Volala mu z nádraží. Zaradoval se. Bohužel, měl na ten večer smluvenu návštěvu, takže ji k sobě pozval až na příští

den. Jen co zavěsil sluchátko, vyčítal si, že jí neřekl, ať přijde hned. Měl přece ještě čas návštěvu odříci! Představoval si, co Tereza bude dělat v Praze celých šestatřicet hodin před jejich setkáním a měl chuť si sednout do auta a hledat ji po pražských ulicích.

Přišla dalšího dne večer, měla přes rameno pověšenou kabelku na dlouhém řemenu, připadala mu elegantnější než posledně. V ruce držela tlustou knihu. Byla to Tolstého Anna Karenina. Chovala se vesele, dokonce trochu hlučně, a snažila se mu dát najevo, že se u něho stavila jen náhodou, díky zvláštní příležitosti: je v Praze ze služebních důvodů, eventuelně (jej í výpovědi byly velmi nejasné) aby si tu našla zaměstnání.

Pak leželi nazí a unaveni vedle sebe na gauči. Byla už noc. Ptal se jí, kde je ubytována, aby ji tam odvezl autem. Odpověděla v rozpacích, že si hotel bude teprve hledat a že má kufr v úschovně na nádraží.

Ještě včera se bál, že kdyby ji pozval k sobě do Prahy, přijela by mu nabídnout celý svůj život. Když mu teď řekla, že má kufr v úschovně, blesklo mu hlavou, že v tom kufru je jej í život a že ho nechala zatím na nádraží, než mu jej nabídne. Nasedl s ní do auta zaparkovaného před domem, zajel na nádraží, vyzvedl kufr (byl veliký a nesmírně těžký) a odvezl ho i s ní zpátky k sobě. Jak to, že se tak náhle rozhodl, když skoro čtrnáct dnů váhal a nebyl s to jí poslat ani pohlednici s pozdravem?