Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 2

Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl

skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné. Co si tedy máme zvolit? Tíhu nebo lehkost?

Tuto otázku si kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů: světlo - tma; jemnost - hrubost; teplo - chlad; bytí - nebytí. Jeden pól protikladu byl pro něho pozitivní (světlo, teplo, jemnost, bytí), druhý negativní. Takové dělení na pozitivní a negativní pól nám může připadat dětinsky snadné. Až najeden případ: co je pozitivní, tíha nebo lehkost?

Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha je negativní. Měl pravdu či ne? To je otázka. Jisté je jen jedno: protiklad tíha - lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů.

—3. --Myslím na Tomáše už řadu let, ale teprve ve světle této úvahy jsem ho uviděl jasně. Viděl jsem ho, jak stoj í u okna svého bytu a dívá se přes dvůr na zdi protěj šího činžáku a neví, co má dělat.

Potkal Terezu poprvé asi před třemi týdny v jednom malém českém městě. Byli spolu sotva hodinu. Doprovázela ho na nádraží a čekala s ním až do chvíle, kdy nasedl do vlaku. O deset dnů později přijela za ním do Prahy. Milovali se spolu ještě téhož dne. V noci dostala horečku a zůstala pak celý týden s chřipkou v jeho bytě.

Pocítil tehdy nevysvětlitelnou lásku k té téměř neznámé dívce; zdálo se mu, že je to dítě, které někdo položil do ošatky vytřené smolou a poslal po vodě řeky, aby ji Tomáš vylovil na břeh své postele. Zůstala u něho týden, než se uzdravila, a pak zase odjela do svého města vzdáleného dvě stě kilometrů od Prahy. A tehdy přišla ta chvíle, o které jsem mluvil a která mi připadá jako klíč k jeho životu: stoj í u okna, dívá se do dvora na zdi protěj ších činžáků a přemýšlí: Má ji pozvat do Prahy natrvalo? Bál se té odpovědnosti. Kdyby ji teď k sobě pozval, přijela by za ním, aby mu nabídla celý svůj život. Anebo se j í už nemá hlásit? To by znamenalo, že Tereza zůstane servírkou v restauraci jednoho zapadlého města a on ji už nikdy neuvidí. Chtěl, aby za ním přijela anebo nechtěl?

Díval se do dvora na protější zdi a hledal odpověď. Vzpomínal si znovu a znovu, jak ležela na jeho gauči; nepřipomínala mu nikoho z jeho předchozího života. Nebyla to ani milenka ani manželka. Bylo to dítě, které vytáhl z ošatky vytřené

smolou a položil na břeh své postele. Usnula. Přiklekl k ní. Její horečnatý dech se zrychlil a ozvalo se slabounké zaúpění. Přitiskl svou tvář k její a šeptal jí

do spánku uklidňující slova. Po chvíli cítil, že se její dech klidní a její tvář se maně pozvedává k jeho tváři. Cítil z jejích úst jemný pach horečky a vdechoval ho, jako by se chtěl naplnit důvěrností jejího těla. A v té chvíli si představil, že je u něho už mnoho let a že umírá. Měl náhle jasný pocit, že by její smrt nepřežil. Položil by se vedle ní a chtěl by zemřít s ní. Pohnut tou představou, vtiskl v té chvíli tvář do polštáře vedle její hlavy a dlouho tak zůstal.