Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 140

život na zemi je jediný a konečný, vylučuje možnost opakování a tím i možnost nápravy chyb a falešných rozhodnutí. V tomto bodu spočívá propastná odlišnost existence přírody a bytí člověka, jedno z fascinujících témat moderní fenomenologické filozofie.

Slunce vychází a zapadá, roční období se pravidelně střídají, příliv a odliv se navrací s matematickou přesností - jen člověk prochází svou životní dráhu jen jednou a co pochybil, nemůže již opakovat jinak a lépe. Člověk je proti "neživé" přírodě obdarován královským darem, darem vědomí a myšlení. Může uvažovat, předvídat a dělat zkušenosti, může své myšlenky sdělovat ostatním. Avšak tento dar je současně danajským darem: člověk nemůže změnit konečnost své existence; jeho sebevědomí je současně vědomím jeho konečnosti, neodvratnosti jeho smrti. Lidské "já" je si vědomo svého bytí, ale současně je si vědomo konečnosti tohoto bytí, žalostné omezenosti své existence, dané zrozením a smrtí. Lidské bytí je bytím k smrti, je cestou bez možnosti návratu. - Trýznivé podoby nabývá toto poznání ve vztahu k milované bytosti: kdybychom zešíleli, kdybychom se zaprodali ďáblu, neodvrátíme smrt milovaného člověka.

Kolik milujících si říká zoufale: kdybychom mohli začít znovu, jak jinak bychom se dovedli těšit z naší lásky, jakých chyb, které ji oslabily nebo zabily, bychom se dokázali vyvarovat! Ale je pozdě, není návratu.

Kolik politiků se zaklínalo: kdybych mohl dohlédnout důsledky svého rozhodnutí, jednal bych jinak. Kdybych... ona věčně marná a pošetilá naděje, že všechno mohlo být dobré, kdybychom se byli rozhodli jinak, kdybychom mohli vrátit čas a zopakovat běh událostí, jako se dá v promítačce ještě jednou zopakovat průběh filmového příběhu nebo pustit magnetofonový pásek ještě jednou zprostředka. Mučivé kdybych:.. si nikdy nepřipouští, že bychom mohli upadnout do nových chyb anebo dokonce opakovat staré omyly. Věříme zkrátka, že kdybychom se mohli rozhodovat bohatší o zkušenosti, které nám přinesou důsledky našich činů, žili bychom rozumněji a moudřeji. Kundera o tom říká: "Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujícím životě. 'Einmal ist keinmal'. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy."

Toto poznání a jeho důsledky jsou klíčem ke vztahu Tomáše a Terezy i Franze a Sabiny. Napětí vztahu Tomáše a Terezy spočívá na jeho nerovnosti, na síle Tomáše a na slabosti Terezy, při čemž určuj ícím motivem všech rozhodnutí se stává

paradoxně nikoliv síla, nýbrž Terezina slabost. Vztah Franze a Sabiny spočívá na jiném paradoxu, na paradoxu neporozumění. Sabina je pro Franze ztělesněním světa nebezpečí, rizika a odvahy "Velkého pochodu" revoluce i pokusu o obnovení jejího původního smyslu na jaře roku 1968. Ale pro Sabinu to všechno nic neznamená; naopak utíká před tíhou odpovědnosti, kterou s sebou nese každé vážné "poslání". Po útěku do Francie a do USA však zakouší "nesnesitelnou lehkost bytí". - Zde odkryl Kundera jeden ze závažných problémů pozdního 20. století, problém nikoliv tíhy, nýbrž přílišné "lehkosti" lidské existence. Jak máme rozumět tomuto zdánlivému protimluvu, vždyť nesnesitelná bývá zpravidla tíha lidského bytí! - Sabina prchá před totalitním režimem, ztělesněným pro ni totálním kýčem. Nesnesitelnost obého spatřuje nejen v přímém násilí, ale i v totální kontrole soukromí člověka, ve zrušení sféry dobrodružství, hledání, svobodné volby, hry. Jako mnoho jiných nachází však v cizině nikoliv nové naplnění, nýbrž prázdnotu. Nikdo ji nepronásleduje a neohrožuje, ale nikdo ji ani nepostrádá, nikdo od ní nic nepožaduje a neočekává, nikdo ji nechápe, neboť noví přátelé ji interpretuj í podle svých osobních jednostranných a zkreslených představ o "Východu" Lehkost, původně u Parmenida míněná jako samozřejmost, hra a spontánnost bytí, se mění v nezávažnost, v bezvýznamnost, v nic neříkající prázdno.