Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 120

Ostatně pastor si to dobře uvědomuje a mluví nad hrobem o věrné manželské lásce, které musila proj ít mnoha zkouškami, aby zůstala pro zesnulého až do konce života bezpečným přístavem, do něhož se mohl v poslední chvíli vrátit. I Franzův kolega, kterého Marie-Claude požádala, aby mluvil nad rakví, vzdal především hold nebožtíkově statečné ženě.

Kdesi vzadu, podpíraná přítelkyní, tísnila se dívka s velikými brýlemi. Zadržovaný pláč a množství spolykaných prášků způsobily, že dostala ještě před koncem obřadu křeče. Je ohnuta, drží se za břicho a přítelkyně ji musí odvést ze hřbitova.

—28. --Hned když dostal od předsedy družstva telegram, nasedl na motocykl a přijel.

Ujal se pohřbu. Na pomník nechal umístit pod otcovo jméno nápis: Chtěl království boží na zemi.

Ví dobře, že by to otec nebyl nikdy řekl těmito slovy. Ale je si jist, že nápis vyjadřuje dobře to, co otec chtěl. Království boží na zemi znamená spravedlnost. Tomáš toužil po světě, kde by vládla spravedlnost. Nemá Šimon právo vyjádřit otcův život svým vlastním slovníkem?

To je přece odvěké právo všech pozůstalých!

Po dlouhém bloudění návrat, je napsáno na pomníku nad Franzovou rakví. Nápis lze pochopit jako náboženský symbol: bloudění pozemským životem, návrat do náruče boží. Ale zasvěcení vědí, že věta má zároveň svůj zcela světský smysl. MarieClaude o tom ostatně vypráví každý den: Franz, zlatý, dobrý Franz, nevydržel krizi svých padesáti let. Do spárů jaké ubohé dívky to spadl! Ani hezká nebyla. (Viděli jste ty obrovské brýle, za nimiž ji nebylo skoro vidět?) Ale padesátník (všichni to víme!) by prodal duši za kus mladého těla. Jen jeho vlastní žena však ví, jak tím trpěl! Byla to pro něho skutečná morální muka!

Protože Franz byl v hloubi duše čestný a dobrý. Jak jinak si vysvětlit to nesmyslnou, zoufalou cestu někam do Asie? Šel si tam pro svou smrt. Ano, Marie-Claude to ví zcela jistě: Franz hledal vědomě smrt. V

posledních dnech, kdy umíral a neměl už potřebu lhát, nechtěl vidět než ji. Nemohl mluvit, ale děkoval jí alespoň očima. Svým pohledem ji prosil o odpuštění. A ona mu odpustila. —29. --Co zbylo z umírajících lidí v Kambodži?

Jedna velká fotografie americké herečky, která drží v náručí žluté dítě. Co zbylo z Tomáše?

Nápis: chtěl království boží na zemi.

Co zbylo z Beethovena?

Zamračený muž s nepravděpodobnou hřívou, který pronáší temným hlasem: "Es muss

sein!"

Co zbylo z Franze?

Nápis: Po dlouhém bloudění návrat.

A tak dál a tak dál. Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.

SEDMÁ ČÁST - Kareninův úsměv

1. --Z okna byl pohled na stráň porostlou

křivými těly jabloní. Nad strání les uzavíral obzor a křivka kopců se táhla do dálek. K večeru vystupoval na bledé