Читать «Nesnesitelna lehkost byti - оригинал» онлайн - страница 119

—26. --Autobus zastavil před hotelem v Bankoku. Už nikdo neměl chuť pořádat schůze. Lidé se trousili po skupinkách po městě, někteří si prohlíželi chrámy, jiní šli do bordelu. Přítel ze Sorbonny zval Franze, aby s ním strávil večer, ale on chtěl zůstat sám.

Stmívalo se a vyšel do ulic. Pořád myslil na Sabinu a cítil na sobě její dlouhý

pohled, pod nímž vždycky začal pochybovat sám o sobě, protože nevěděl, co si Sabina opravdu myslí. I tentokrát ho ten pohled začal uvádět do rozpaků. Neposmívá se mu? Nepovažuje kult, který j í věnuje, za pošetilý? Nechce mu říci, že by už konečně měl být dospělý a věnovat se plně milence, kterou mu sama poslala?

Představil si tvář s velikými kulatými brýlemi. Uvědomil si, jak je se svou studentkou šťasten. Cesta do Kambodže mu náhle připadala směšná a bezvýznamná. Proč sem vůbec jel?

Teď to ví. Jel sem, aby si konečně uvědomil, že nikoli průvody, nikoli Sabina, ale jeho brýlatá dívka je jeho skutečný život, jediný

skutečný život! Jel sem, aby si uvědomil, že skutečnost je víc než sen, mnohem víc než

sen!

Pak se vynořila z přítmí postava a cosi mu povídala v neznámém jazyce. Díval se na ni s jakýmsi soucitným podivením. Neznámý muž se ukláněl, usmíval a pořád něco velice naléhavě drmolil. Co mu to říkal? Zdálo se, že ho někam zve. Vzal ho za ruku a odváděl. Franze napadlo, že někdo potřebuje jeho pomoc. Snad přece jen sem nejel nadarmo? Je přece jen povolán k tomu, aby tu někomu pomohl?

A pak byli najednou vedle toho drmolícího muže ještě dva další a jeden z nich ho žádal anglicky, aby jim dal peníze.

té chvíli brýlatá dívka zmizela z jeho mysli a znovu se na něho zadívala Sabina, neskutečná Sabina se svým velikým osudem, Sabina před níž se cítil malý. Její oči na něm spočívaly hněvivě a nespokojeně: Zase se dal podvést? Zase už někdo zneužívá jeho blbé dobroty?

Prudce se vytrhl muži, který ho držel za rukáv. Věděl, že Sabina na něm měla vždycky ráda jeho sílu. Zachytil ruku, kterou na něho napřahoval druhý muž. Pevně ji sevřel a přehodil pak muže přes sebe perfektním chvatem judo. Byl teď se sebou spokojen. Sabininy oči se na něho stále upíraly. Už ho nikdy neuvidí poníženého! Už ho nikdy neuvidí ustupovat! Už nikdy Franz nebude měkký a sentimentální!

Naplnila ho skoro veselá nenávist k těm mužům, kteří se chtěli smát jeho naivitě. Stál lehce přikrčen a nespouštěl z očí žádného z nich. Ale pak ho něco těžkého uhodilo do hlavy a on se skácel. Uvědomoval si mlhavě, že ho někam nesou. Potom padal dolů. Ucítil prudký náraz a ztratil vědomí. Probudil se až v ženevské nemocnici. Nad jeho lůžkem se skláněla Marie-Claude. Chtěl jí říci, že ji tu nechce. Chtěl, aby dali okamžitě zprávu studentce s velikými brýlemi. Nemyslil na nikoho než na ni. Chtěl křičet, že u sebe nesnese nikoho jiného než ji. Ale zjistil s hrůzou, že nemůže mluvit. Díval se na MariiClaude s nekonečnou nenávistí a chtěl se od ní odvrátit ke zdi. Ale nemohl pohnout tělem. Chtěl odvrátit aspoň hlavu. Ale ani hlavou nemohl hýbat. Proto zavřel oči, aby ji neviděl.

—27. --Mrtvý Franz konečně patří své zákonné ženě, jak jí nikdy předtím nepatřil. Marie-Claude o všem rozhoduje, ujímá se organizace pohřbu, rozesílá parte, kupuje věnce, nechává si šít černé šaty, které jsou ve skutečnosti šaty svatební. Ano, teprve manželův pohřeb je pro manželku její pravá svatba; dovršení životní cesty; odměna za všechno trápení.