Читать «Велика лікарська казка» онлайн - страница 18

Ten hejkal se zasmušil a drbal se za uchem: “To je těžká věc, milostpane, čím já se budu živit, když nechám strašení? Dyť já nic jiného neumím než hejkat a řvát, totiž dokud jsem při hlase. ”

“Ale človíčku, ” povídám mu, “s takovým vzácným hlasovým orgánem, jako máte vy, bych šel k opeře za zpěváka, za trhovníka nebo za vyvolávače k cirkusu; vždyť s tím nádherným a mohutným hlasem je vás na venkov škoda, nemyslíte? V městě byste se možná uplatnil líp. ”

“Taky si to někdy říkám, ” přiznal se hejkal. “No, já to zkusím se uchytit jinde, jen co zas budu při hlase. ”

Tak jsem mu, páni, vymazal chřtán jódem, předepsal mu chlorkali a hypermangán na kloktání a užívat anginol a na krk si dávat obklady. Od té doby toho hejkala nebylo na Krákorce slyšet; opravdu se odstěhoval a přestal strašit. Až po letech jsem se o něm doslechl znovu, a sice z velkého města Hurdyburdy. Prý se tam ten dotyčný hejkal chytil politiky a řečnil na schůzích tak silným hlasem a s takovým úspěchem, že se stal poslancem a dobře se mu do nynějška vede.

A já to tady vypravuju proto, aby pan Magiáš viděl, jak změna vzduchu dělá někdy při různých chorobách zázraky. «

Případ s Havlovickým vodníkem

»To já jsem měl taky zajímavý lékařský případ, ozval se úpický doktor. U nás v Úpě za Havlovickou lávkou, v kořání vrb a olší žil starý vodník, Joudal se jmenoval; byl to takový mrzout, neruda, kakabus a bručoun, někdy dělal povodně a občas i topil děti, když se koupaly; zkrátka lidé ho v té řece neradi viděli.

Jednou na podzim ke mně do ordinace přijde děda, fráček má zelený a na krku červený šátek, a heká, kašle, kýchá, frká, vzdychá, potahuje a huhlá: “Pane dochtor, já jsem chyt ňákou náchladu nebo nádchu; mně tuhle pšká a tadyhle píchá, v kříži mě bolí, v kloubech mně loupe, kašel mám, div se nestrhám, a rýmu jako trám; tak bych prosil o nějaké užívání. ”

Já ho vyšetřím a povídám: “Dědečku, to je revma; já vám dám tadyhle to mazání, je to linimentum, abyste věděl, ale to ještě není všecko. Vy se musíte držet hodně v teple a v suchu, rozumíte?”

“Rozumím, ” bručel stařík. “Ale s tím suchem a teplem to, mladý pane, asi nepude. ”

“Proč by to nešlo?” ptám se ho.

“Inu, ” povídá děda, “protože já jsem havlovický vodník, pane dochtor. Jakpak si mám udělat ve vodě sucho a teplo? Dyť já si i nos musím utírat hladinou vodní, ve vodě spím a vodou se přikrejvám; až teď k stáru jsem si dal do postele měkkou vodu místo tvrdé, aby se mi měkčeji leželo. Ale s tím suchem a teplem, to bude těžká věc, že jo. ”

“Nic naplat, dědečku, ” povídám, “v té studené vodě se vám to revma jen pohorší. To víte, staré kosti chtějí teplo. Jak vy jste vlastně stár, pane hastrmane?”

“A jéj, ” brumlal vodník, “pane dochtor, já jsem tady ještě z pohanských dob – to bude ňákých tisíc let a možná ještě víc. Jo, to jsou léta!”

“Tak vidíte, ” řekl jsem mu, “v tom věku, dědo, se musíte držet u kamen. Počkat, já mám nápad! Slyšel jste někdy o horkých pramenech?”